Cesta s Vaškem na Munu

Přesněji, z Brna jsme ještě za tmy vyjeli tři, abychom po cestě přes Ramzovou mohli vysadit Jitku, která zamířila běžkovat na posledním sněhu hlavního jesenického hřebene. Zbývající část dne jsme strávili ve dvou - a protože jsme zatím s Vaškem nikdy neměli čas na podrobnější hovory o spoustě témat od urbexu přes pořádání akcí, vztahy mezi lidmi a vedení dobrovolnických skupin, měli jsme nabitý program až do večera. A to jsme ještě po cestě stihli tři větší a několik menších průzkumů opuštěných staveb…

Pro toto létající kolo jsme s Vaškem zamířili na Munu, abychom jej edovezli do Brna, nově potáhli režným plátnem a vystavili na střeše cyklistické dílny na Lidické ulici (fotka od Káti ze závěrečného setkání 3. ročníku Stínadel tudy).

Cesta na Munu byla poslední akcí letošní zimy. Budova č. 67 nás uvítala svým typickým bílým sloupovím, sníh na Muně už ale roztál.

Chvílemi se mezi mraky dokonce i ukázalo sluníčko. Tady, na severní straně hor, je počasí vždycky jiné než u nás na jihu.

Poprvé jsme se (díky rvybitým oknům) vydali na průzkum budova č. 91, kdysi společenského sálu a tělocvičny ve vojenském areálu.

Budova v poslední době dosti utrpěla pod rukama vandalů - přesto, že v těsném sousedství je jeden z mála trvale obydlených domů na Muně.

Původní sál je dlouhodobě bez využití. Poslední, kdo si v něm zřídil překážky a trošku jej zabydlel, byli místní skejťáci.

Na původním jevišti si zařídili malou improvizovanou klubovnu.

Zjevně jim přišel vhod i třicet let starý kalendář Pragoinvestu z roku 1988, kdy už mohly být záclony na modelce trošku průhledné.

S létajícím kolem v kufru vedla naše další cesta do Zlatých Hor, kde jsme se zajeli podívat na zajímavou budovu dětské léčebny alias sanatoria Edel. Jeho historie sahá až do 19. století, kdy zde doktor Anjel založil Sweinburgovo lesní sanatorium. Dnes patří mezi speciality zařízení speleoterapie, ke které máme blízko.

Nebyl by to však Vašek, aby nevysypal z rukávu hromádku dalších zajímavých tipů na opuštěné stavby po cestě napříč Moravou. Další zastávka nás tak čekala v bývalém dřevokombinátě ve Vrbně pod Pradědem. Na bývalé vlečce se tu začíná po létech cosi dít.

To zní neodolatelně zajímavě!

Moderní tovární haly z 80. let 20. století jsou ve stavu natolik špatném, že tady už nepomůže nic jiného než demolice. Částečně už se dí ve Vrbě dokonce pustili.

Přemýšlíme, co je toto za zařízení a napadá nás snad jen prostor pro sušení dreva teplým vzduchem.

Fabrika ve Vrbně by si jistě zasloužila někdy delší průzkum, než kolik skýtá krátká zastávka po cestě do Brna. Nešť musíme dál.

Přes Videlský průsmyk jsme se sněhem dopravili až do Bělé, kde nás čekal poslední průzkum poslední únorové soboty.

Opuštěná horská chata se tiše rozkládá ve své prázdnotě, obklopena pouze stády pasoucích se koní…

V Červenohorském sedle nastal čas dát zimě poslední sbohem. Ne, že bychom se pak už letos neměli dotknout sněhu, ale to už bude jenom těžký mokrý sníh, tající pod paprsky jarního sluníčka.